Vladimír Šustr

NA OPIČÍ ŘECE

1967

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ

DĚTSKÉ KNIHY

PRAHA

© Vladimír Šustr 1967

Illustrations © Pavel Brom 1967

SVÝM NEJLEPŠÍM PŘÁTELŮM

ZA MOŘEM

SEŇOŘE ALOXOLE MONTEBAJOVÉ,

KAPITÁNU J. BARANCOLOVI

A POTULNÉMU LOVCI ONAHAKOVI

Příběh, který mi vyprávěla dcera trestance

Hrob gringa, který trápil ryby

Odhrnula jsem moskytiéru v okně a dívala jsem se, jak na tržišti skládají hromady zelených banánů a pomerančů. Přiváželi je na vratkých karetách, tažených býky, nebo na těžkých nákladních automobilech a na každém vozidle byl nějaký nápis, třebas „FARMA U ZLATÉHO ORANŽOVNÍKU“, „PLANTÁŽE VĚČNÝCH KVĚTŮ“ nebo „LAS PALMAS – ZAHRADA VŮNÍ A KRÁSY“.

Maminka vždycky kupovala pomeranče jenom z „Plantáží věčných květů“, ale dokud byl doma táta, chodívali jsme spolu na tržiště a ochutnávali jsme banány a mandarínky a ananas ze všech možných farem, abychom poznali, jaký je mezi nimi rozdíl – a on mezi nimi rozdíl opravdu byl, jenom bylo těžké uhádnout, které jsou šťavnatější a chutnější, protože tam nebyl jediný banán a jediný pomeranč, který by nebyl dobrý. Některý chutnal jako jahody, jiný zase měl příchuť kokosových ořechů nebo voněl jako nakyslá, jedlá indiánská tráva, ale všechny byly takové, jaké musí být, aby je lidé rádi kupovali. Nosili jsme si domů vrchovaté košíčky a celý večer jsme pak seděli u okna, poslouchali jak vztekle bzučí komáři na moskytiéře, a jedli jsme banány a sáli šťávu pomerančů a bylo nám blaze.

Teď kupujeme jenom docela malý košíček ovoce z „Plantáží věčných květů“ a nevysedáváme u okna, protože táta musel za prací do čakeňských pralesů a maminka už nemá tolik času jako dřív, když bývala celé dny doma. Všecko se změnilo, ale pouze na krátký čas, co táta bude pryč. Jakmile se v Čaku skončí sklizeň bavlny, vrátí se táta domů, zacinká penězi a všechno zase bude veselejší.

Právě když se na tržišti začal plašit osel s nákladem zeleniny, objevil se pod našimi okny prodavač košťat a oprašovátek z ptačího peří. Byl úžasně hubený a odrbaný, a já jsem si řekla: Co udělám, když přijde a bude chtít, abych si koupila vějíř z pštrosích per nebo aspoň smetáček z kohoutích brk? Maminka by se zlobila, kdybych zbytečně vyhodila peníze – a on je takový vychrtlý a jistě dneska nevydělal ještě ani na oběd. Napadlo mě, že bych ho mohla pozvat ke stolu a nabídnout mu zbytek hovězí pečeně s kukuřicí, ale to by bylo ještě horší, protože maminka nechce, abych pouštěla do bytu cizí lidi. Než jsem si rozmyslila, co udělám, když se prodavač zastaví u našich dveří, ozvalo se nesmělé zaťukání, a já jsem řekla: „Co si přejete?“

„Prodávám ovívátka a oprašovátka z nejhezčího peří na světě,“ odpověděl míšenec. „Ani na indiánské čelence nenajdete tak krásné peří. jako na mých oprašovátkách.“

„Ale my nic nepotřebujeme, seňore.“

„Možná že jste mi nerozuměla. Vůbec mi nezáleží na tom, zda ty krásné věci koupíte nebo nekoupíte. Stačí, když si je prohlédnete. Nechci nic, než abyste viděla, že tak nádherné peří nenajdete ani na indiánské čelence.“

Měl tichý, prosebný hlas, ale ne takový, jako mívají obyčejní žebráci. Bála jsem se otevřít, ale zároveň mi bylo líto, že stojí za zavřenými dveřmi, jako malomocný, kterého se kdekdo štítí.

„Zastavte se jindy,“ řekla jsem za hodně dlouhou dobu. „Až bude maminka doma, jistě si od vás něco koupí.“

Bylo slyšet, jak přešlapuje za dveřmi, vsouvá cosi do schránky na dopisy a spěšně odchází. Běžela jsem po špičkách k oknu a dívala se za ním, a teprve když zmizel za rohem, plížila jsem se nazpátek ke dveřím, jako bych se chystala vyloupit cizí schránku. Byla tam dvě psaníčka od táty, jedno pro mne, druhé pro maminku. Prodavač je musel dlouho nosit v kapse, že byla tak špinavá a pomačkaná. Vlastně to ani nebyly dopisy – jen dva kousky počmáraného papíru. A přinesl je prodavač ptačích per, žádný listonoš! Co se to s tátou děje? Proč jsem míšence nepozvala dál? Proč jsem mu neotevřela?

Vyběhla jsem na ulici a utíkala za roh a potom až na náměstí Maršála Lopeze, ale prodavače jsem už nespatřila. Posadila jsem se na lavičku pod kokosovou palmou a četla psaníčka od táty. Nejdříve to pro maminku, pak druhé. Nebylo v nich nic veselého ani zvlášť smutného a spoustu vět jsem vůbec nemohla přečíst, jak byly rozmazané. V psaníčku pro mne táta huboval, že chodím s Miguelem k řece dráždit staré, ospalé kajmany. „Zahrávat si s takovými draky, to není zábava pro děti,“ psal mi hodně velkým a čitelným písmem. „Řeka Paraguay je zrádná a v době, kdy kajmani hnízdí, musí být člověk zvlášť opatrný. Buď tedy hodná a poslušná a pamatuj na své zdraví! A nikdy nezapomeň, že ses nenarodila náhodou! My jsme na Tebe celá dlouhá léta čekali, netrpělivě jsme Tě vyhlíželi a těšili jsme se na Tebe dávno před tím, než jsi spatřila světlo světa…“

Mně nešlo do hlavy, že na mě čekali celá dlouhá léta, když na děťátko se přece čeká jenom devět měsíců a někdy ani to ne! Bylo mi to tak divné, že jsem se rozběhla za Miguelem, aby mi to vysvětlil. Šla jsem k přístavu a potom ještě dál, až k opuštěnému, polozbořenému ranču, kterému Paraguayci říkali „Hrob gringa, který trápil ryby“. Snad tam starého Alemana opravdu pohřbili, když ho vytáhli z řeky mrtvého, já nevím. Já jenom vím, že se tomu ranču všichni vyhýbali, a jediný, kdo tam chodil, byl Miguel. Vůbec mu nevadilo, že tam někde v zemi leží kostlivec.

„Ještě jsem neviděl, že by mrtvý někomu napráskal,“ říkával se smíchem. „Kdykoli mě někdo uhodí, vždycky je to živoucí člověk, a žádné strašidlo.“ Byl v tom ohledu docela jiný než Rico a ostatní chlapci. Rico věřil na duchy a neminula chvilinka, aby ho někdo neuhranul. Nebyl by se odvážil do Alemanova ranča ani za hrst mandlí. Zato Miguel tam chodil a někdy tam zůstal i přes noc. Ustlal si na katru, potaženém volskou kůží, ulovil nějakou rybu, upekl si ji na ohýnku, užil si krásnou noc a ráno šel od řeky rovnou do školy. Ve třídě sedával vedle mne a já jsem vždycky poznala, jestli spal doma nebo v „hrobě gringa, který trápil ryby“. Když voněl vodou a rybinou a nahnilým bambusem, věděla jsem, že byl celou noc u řeky. Když páchl jako rozbředlý sýr, který se hází psům, aby nedostali vzteklinu, poznala jsem, že spal doma u dědečka Diabla. Ale většinou voněl řekou, neboť se ustavičně brouzdal ve vodě a lovil ryby, které pak nosil peonům do přístavu. Někdy za ně dostal peníze, jindy kus bílého chleba nebo lízátko z třtinového sirupu, ale nejčastěji mu dělníci jenom poděkovali. Kolem Alemanova ranča bylo ustavičně plno rybích hlav a ploutví a šupin a byly tam i nyní, jenom po Miguelovi nebylo vidu ani slechu. Možná že přijel parník z Argentiny a Miguel pomáhá přístavním nosičům se zavazadly, aby si trochu přivydělal. Nebo sedí v zahradě lakomého Meredodenita, hladí jeho hloupé psy a cpe se sladkými mandarínkami. Jinde nebude! Najdu ho buďto na hrázi, nebo u pana Meredodenita, který v tuto hodinu vždycky tvrdě spí, protože má ve zvyku sníst k obědu celou čtvrtku skopce a vypít litr vína.

Řekla jsem si, že se ze všeho nejdříve podívám na hlavní molo v přístavu, ale než jsem pohnula nohou, spadlo mi na hlavu kus dřeva. Zvedla jsem oči ke koruně stromu, který vypadal jako obrovská baňatá láhev, do které nastrkali spoustu sukovatých větví. Nevěděla jsem, že kmen stromu je dutý, a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem vypozorovala, odkud na mě Miguel pokřikuje.

„Rosito! Rosko!“ bylo slyšet přidušený, hihňavý hlas. „Znáš dona Miguela? Don Miguel už nežije. Zlý kajman ho stáhl ke dnu, protože mu chodil na ryby. Co slyšíš, je hlas duše, zakleté do stromu. Jdi a naříkej pro dona Miguela! Běž a modli se za jeho ubohou duši!“

Uměla jsem lézt po stromech, i když byly bachraté a vysoké jako dům. Na každém pni se najde prohlubinka, do které člověk snadno vloží aspoň palec u nohy. Byla jsem nahoře, než bys napočítal pět. Miguel vystrčil hlavu z dutiny stromu: „Pozor, ať se neproboříš! Zrovna v těchhle místech je kůra jako z marcipánu. Ale je to objev, co? Skrýš jako pokojíček.“ Odloupl další kus křehké kůry a já jsem uviděla jakousi nádhernou, prostornou, útulnou jeskyni. Když tam člověk vlezl a zatarasil vchod, mohl si připadat jako v bandasce s dobře přiléhajícím víkem.

„Tohle je něco!“ řekla jsem Miguelovi. „Něco!“ Měla jsem zlost, že mě nenapadlo nic chytřejšího, a snažila jsem se vymyslet něco kloudného, ale vůbec se mi to nedařilo, a tak jsem ještě jednou řekla: „Tedy, Migueli, tohle je něco!“

„Přesně to, co jsme potřebovali,“ řekl Miguel. „Jenom si musíme dát pozor, aby na to nikdo jiný nepřišel. Udělám z prken dveře a ty dveře zamaskujeme kůrou.“

Uvnitř nebylo jediné ptačí hnízdo, ani zvířecí pelech – a přece ten strom byl velmi starý a dutina také jistě nevznikla přes noc.

„Možná že už tu někdo byl dávno před námi,“ řekla jsem šeptem. „Všechno je takové čisté, jako když se tady gruntovalo.“ Bylo mi divné, že je tam tak málo drtě, a rozhrábla jsem nohou hromádku dřevitého prachu. Zůstali jsme jako opaření: co se to blyští mezi třískami trouchnivějícího dřeva? Našli jsme zlatý poklad?

Miguel se vzpamatoval dřív než já a opatrně se shýbl, ale vtom zavýskla siréna nákladního parníku a my jsme odskočili, jako by nás byl někdo hrubě okřikl. „Tfi!“ řekl Miguel, „to jsem se polekal! Úplně ve mně hrklo.“ Žádný jiný kluk by se nebyl přiznal, že ho poděsila lodní píšťala, ale Miguel se přiznal. Nevymlouval se, jako by se byl na jeho místě určitě vymlouval Rico. Miguel se prostě nikdy nevytahoval, a to se mi na něm líbilo.

Slyšeli jsme, jak kolesový parník čeří vodu a jak prudké vlny nabíhají na břeh. Pak se ještě jednou ozvala píšťala a Miguel řekl: „Nestraš!“ Hned nato vyhrábl z hromádky třísek nádherný revolver, který se leskl jako stříbrné lžíce v hotelu Kolumbus.

„Kolt,“ řekl jako ze sna. „Pravý kolt! A v bubínku jsou všechny náboje.“ Uměl s tou věcí zacházet jako starý válečník a bylo vidět, že by hrozně rád vypálil aspoň jednu jedinou ránu. Samozřejmě nic takového neudělal.

„Musíme prohledat každou skulinku,“ řekl po chvilce a s revolverem v ruce slídil ve všech koutech brlohu. Přála jsem si, aby našel třebas cestovní manikýru nebo šitíčko – něco pro děvče, když už měl tu bambitku. Ale nebylo tam nic, jenom plechovka od sušenek, plná revolverových nábojů. Pocítila jsem lehké zklamání, ale nic jsem neříkala. Člověk nemůže mít hned všechno najednou. Dneska má radost Miguel a zítra zase já. Třebas ten revolver prodá a koupí mi něco hezkého.

Ale věděla jsem, že Miguel revolver neprodá. V noci s ním bude spát a ve dne se s ním bude mazlit jako s živým mládětem. Vsadím se, že jej bude nosit i do školy, ne aby se chlubil – Miguel nebyl hloupý jako většina kluků – prostě se s ním nebude chtít rozloučit. Možná že teď se už nebude se mnou ani přátelit. Konečně má všecko, co musí mít každý pořádný Paraguayec – a jeho život se změní.

Padl na mě smutek, ale ne takový, aby se mi chtělo plakat. Jenom jsem si připadala opuštěnější než předtím a žárlivě jsem se dívala, jak Miguel něžně hladí poniklovanou zbraň. Co na těch bouchačkách je, že všichni kluci jsou celí pryč, jakmile je dostanou do rukou? Nad žádným pumlíčem ani nad novými botami by se byl Miguel tolik nerozplýval jako nad tím lesklým, studeným železem, s kterým se musí zacházet opatrněji než s košíčkem vajec, aby se nestalo neštěstí…

„Migueli?“ řekla jsem trochu nakysle. „Musíš s tím klackem pořád šermovat? Mám strach, že mi prostřelíš nohu.“

Bylo vidět, jakou jsem mu způsobila bolest. Zastrčil si revolver za lněný, potrhaný opasek šetrněji, než kdyby tam strkal dra...