Astrid  Lindgrenová

KALLE BLOMKVIST ZASAHUJE

1964

STÁTNÍ   NAKLADATELSTVÍ

DĚTSKÉ   KNIHY

PRAHA

© by Rabén & Sjögren, Stockholm 1953

Translation© Jan Rak l964

Illustrations ©  Zdeněk Majzner 1964

1

„Kalle! Andersi a Evo-Lotto! Jste tam?“

Sixten se díval k podkrovnímu oknu pekárny, aby se přesvědčil, vystrčí-li někdo z Bílých růží hlavu a odpoví mu na jeho volání.

„Proč tam nejste?“ křičel Jonte, když v hlavním stanu Bílých růží nebylo vidět žádné známky života.

„Vážně tam nejste?“ tázal se znovu Sixten, už netrpělivě.

Okenice se otevřely a objevila se světlá hlava Kalla Blomkvista.

„Nejsme tady,“ ujišťoval úplně vážně. „To se ti jen zdá.“

U Sixtena se minula tato jemná ironie účinkem.

„Co děláte?“ chtěl vědět.

„Co bys myslel?“ řekl Kalle. „Že si hrajeme na tatínka a na maminku?“

„Od vás se dá čekat všechno. Anders a Eva-Lotta tam jsou taky?“ vyptával se Sixten.

Vedle Kalla se objevily další dvě hlavy.

„My tu taky nejsme,“ prohlásila Eva-Lotta. „Copak vlastně chcete, červenouši?“

„Jenom vás trochu praštit po hlavě,“ odpověděl něžně Sixten.

„A jak to bude s Velkým bručounem?“ pokračoval Benka.

„Nebo se budete rozhodovat celé prázdniny?“ ptal se Jonte. „Scho­vali jste ho, nebo ne?“

Anders hbitě sešplhal po laně, kterého Bílí používali, aby se mohli rychle spustit ze svého hlavního stanu v podkroví pekárny.

„To se ví, že jsme Velkého bručouna ukryli,“ řekl.

Vykročil k vůdci Červených růží, pohlédl mu vážně do očí a od­říkával s důrazem na každém slově: „Pták černý a bílý nehnízdí daleko od pustého hradu. Hledejte dnes v noci!“

„Dej pokoj,“ bylo jediné, co odpověděl na tuto výzvu náčelník Červených. Přesto však ihned shromáždil své věrné v ústraní za rybízovými keři, aby s nimi podrobněji uvážil slova o „ptáku čer­ném a bílém“.

„To bude jistě straka,“ prohlásil Jonte. „Schovali Velkého bru­čouna do stračího hnízda. To uhodne každé malé dítě.“

„To se ví, Jontíčku, každé malé dítě,“ volala na něho z podkroví Eva-Lotta. „Představ si, že i tak malé dítě jako ty. To máš radost, Jontíčku, vid?“

„Mohu jí nabít?“ optal se Jonte svého vůdce. Avšak Sixten po­kládal Velkého bručouna za důležitějšího — Jonte musí zatím se svou trestnou výpravou počkat.

„Nehnízdí daleko od pustého hradu — to bude určitě zámecká zřícenina,“ šeptal obezřetně Benka, aby ho Eva-Lotta neslyšela.

„V   stračím   hnízdě  blízko  zříceniny,“   řekl   spokojeně   Sixten.

„Pojďte, už tam běžíme!“

Vrátka k pekařově zahradě se zabouchla za čtyřmi rytíři Červené růže s takovou ranou, že kočka Evy-Lotty se poděšeně probudila z odpoledního spánku na verandě. Pekař Lisander vystrčil z peká­renského okna spokojenou tvář a volal na svou dceru:

„Tak co, kdy už mi rozbouráte pekárnu?“

,,My?“ vykřikla dotčeně Eva-Lotta. „Můžeme snad za to, že se Červení ženou jako stádo bizonů? My takhle neboucháme, na mou duši!“

„Dejme tomu,“ řekl pekařský mistr a podal ohleduplným rytířům Bílé růže, kteří nebouchají vrátky, plech lákavých loupáčků.

Za chvilku prolétly tři Bílé růže vrátky a přirazily je s takovou silou, že odkvětající pivoňky ztratily s lehkým teskným povzdechem poslední lístky květů. Pekařský mistr Lisander si také vzdychl. Eva-Lotta mluvila o stádu bizonů!

Válka mezi Bílou a Červenou růží vypukla před dvěma lety za jednoho tichého letního večera. Nyní zuřila již třetí rok a nezdálo se, že by některou z válčících stran omrzela. Naopak, Anders často vyzdvihoval třicetiletou válku jako příklad hodný následování.

„Když to vydrželi tak dlouho dřív, dokážeme to my taky,“ ujiš­ťoval nadšeně ostatní.

Eva-Lotta se dívala na věci střízlivěji.

„Představ si, až ti bude čtyřicet! Budeš už tlustý starý dědek a polezeš nějakým příkopem za Velkým bručounem! To se kluci budou bavit!“

To byla neveselá myšlenka. Že se člověku vysmějí. A že našinci bude čtyřicet a že tady budou vedle něho zároveň žít šťastlivci, kte­rým nebude víc než tak třináct čtrnáct roků. Anders pociťoval ne­překonatelný odpor ke klukům, kteří jednou převezmou všechna hříště s úkryty a ujmou se války mezi Růžemi a nakonec snad budou natolik nestydatí, že se jemu vysmějí. Jemu, náčelníkovi Bílé růže za dávných slavných dnů, kdy tihle nestydatí kluci ještě ani nebyli na světě! Anders posmutněl. Slova Evy-Lotty ho přiměla, aby si uvědomil, že život je krátký a že si máme hrát, dokud to ještě jde.

„Ale rozhodně už nikdo nebude tak vynikající jako my,“ utěšoval Kalle svého náčelníka. „Něco podobného jako válka Bílé a Červené růže takové nějaké cucáky v životě nenapadne!“

S tím Eva-Lotta souhlasila. Válce Růží se nic nevyrovná. I když z nich jednou budou politováníhodní staří čtyřicátníci, přesto budou stále vzpomínat na nádherné hry. A zároveň na to, jaký to byl pocit, když jsi za jarního večera běžel bosý po jemné trávě Prérie, jak vlaze a příjemně ti šuměla pod nohama voda, když ses brouzdal přes lávku Evy-Lotty na cestě za nějakým rozhodným utkáním, a jak teple svítilo slunce otevřenými okenicemi do podkroví pekárny, až i dřevěná podlaha v hlavním stanu Bílé růže voněla létem.

Válka dvou Růží jistě bude hrou navěky spojenou s letními prázdninami, lehkými větříky a jasným sluncem! Podzimní tma a zimní mrazy způsobily vždycky v bojích o Velkého bručouna bez­děčné příměří. Jakmile začala škola, ustalo nepřátelství a neožilo dříve, dokud na Velké třídě zase nerozkvetly kaštany a kritické zraky rodičů nezkoumaly jarní vysvědčení.

Nyní však bylo léto a válka Růží kvetla o závod se skutečnými růžemi v pekařově zahradě. Strážmistr Björk, který byl na obchůzce v Malé ulici, věděl, oč jde, když viděl, jak se kolem něho ženou napřed Červení, a když se pak za několik minut přihnali stejně divoce Bílí a pustili se vzhůru k zámecké zřícenině. Eva-Lotta sta­čila jen zavolat: „Nazdar, strejdo Björku!“ a už její světlá kštice zmizela za nejbližším rohem. Strážmistr Björk se v duchu zasmál. Tenhle Velký bručoun — jak málo stačí dětem k zábavě! Velký bručoun je přece kámen, pouhopouhý neveliký, trochu zvláštní ká­men, a přesto stačí, aby udržel při životě válku dvou Růží. Nu ovšem, k válce stačí většinou velice málo! Při tomto pomyšlení si strážmistr Björk vzdychl. Pak se dal rozvážnými kroky přes most, aby si prohlédl auto, které stálo nesprávně zaparkované na druhém břehu řeky. V půli cesty se zastavil a pohlížel zadumaně na vodu, tiše plynoucí pod mostním obloukem. Proud unášel staré noviny. Klidně se kolébaly na vlnách a zvěstovaly velkými titulky zprávu, která byla nová včera nebo předevčírem nebo snad minulý týden. Strážmistr Björk si roztržitě četl titulky.

NEPRŮSTŘELNÝ LEHKÝ KOV - REVOLUCE VE VOJENSKÉM PRŮMYSLU.

ŠVÉDSKÝ VĚDEC VYŘEŠIL PROBLÉM, KTERÝM SE ZABÝVALI BADATELÉ CELÉHO SVĚTA.

Strážmistr Björk si znovu vzdychl. Kdyby tak lidem stačilo bo­jovat o Velké bručouny! Nemusel by tu být žádný vojenský prů­mysl! Ale teď aby se šel podívat na špatně zaparkované auto.

„Nejdříve budou muset hledat v jeřábu za zříceninou,“ tvrdil Kalle a při tom pomyšlení si spokojeně poskočil.

„Určitě,“ souhlasila Eva-Lotta. „Jiné stračí hnízdo se tak honem nenajde.“

„Proto jsem taky dal Červeným ten vzkaz,“ vysvětloval Anders. „Až si ho přečtou, budou mít pořádný vztek. Myslím, že se tady můžeme utábořit a očekávat jejich útok.“

Rovnou před nimi se na kopci tyčily k bledě modrému letnímu nebi klenby staré rozvaliny. Nevlídný starý hrad byl opuštěný, již před staletími ho ponechali samotě a úpadku. Hluboko dole zanechal ostatní budovy města, jen tu a tam se některý dům váhavě vyšplhal po stráni a přiblížil se k velikánovi na kopci. Jako zcela vysunutá přední hlídka stála na polovině cesty ke zřícenině letitá vila, zpola ukrytá hojně rozrostlým hlohem, bezem a třešněmi. Tuto idylku vroubil chatrný plot. Anders se o něj pohodlně opřel zády a rozhodl, že zde budou očekávat návrat Červených.

„Nedaleko pustého hradu,“ řekl Kalle a natáhl se do trávy vedle Anderse. „Záleží na tom, jak se to vezme. Když to srovnáme se vzdáleností k jižní točně, můžeme schovat Velkého bručouna někde u Hässleholmu. Pořád to ještě bude nedaleko od pustého hradu.“

„To je fakt,“ potvrdila Eva-Lotta. „Nikdy jsme přece neříkali, že stračí hnízdo je přesně za rohem od zámecké zříceniny. Jenže na to jsou Červení moc hloupí.“

„Měli by padnout na kolena a poděkovat nám,“ prohlásil chmur­ně Anders. „Mohli jsme jim schovat Velkého bručouna třeba někde u Hässleholmu, ale mají ho tady u Eklundovy vily — my jsme opravdu hodní.“

„To jsme,“ smála se spokojeně Eva-Lotta. A pak řekla něco na­prosto nečekaného: „Podívejte, tamhle sedí malý kluk!“

Opravdu. Na schůdkách k verandě seděl malý kluk. To úplně stačilo, aby Eva-Lotta rázem zapomněla na Velkého bručouna. Ve­selá Eva-Lotta, udatná válečnice, mívala chvíle ženské slabosti — nijak nepomáhalo náčelníkovo napomínání, že ve válce dvou Růží se to nehodí. Anderse i Kalla mátlo její chování, jakmile se octla v blízkosti malých dětí. Anders i Kalle měli představu, že všechny malé děti jsou stejně drzé, na obtíž, mokré a usmrkané. Avšak Eva-Lotta se chovala, jako by to byli okouzlující skřítci. Když se dostala do kouzelného okruhu takového tvora, ztratilo její sportovní tělíčko chlapeckou neohrabanost a chovala se podle Andersova ná­zoru naprosto nerozumně. Natáhla k dítěti ruce a začala z ničehož nic mluvit hlasem plným zvláštních něžných odstínů, že se Kalla i Anderse zmocňovaly nepříjemné pocity. Hrdá a svévolná bojov­nice, rytíř Bílé růže, jako by rázem zmizela. Měli ji tak v této chvíli slabosti překvapit Červení — a na erbu Bílé růže by se objevila skvrna, kterou by se nepodařilo hned tak smýt, říkali si Kalle i Anders.

Kluk na verandě si jistě všiml, že za vrátky se děje něco neob­vyklého, protože se k nim po cestičce zvolna přibatolil. Když spatřil Evu-Lottu, najednou se zastavil.

„Nazdar,“ řekl poněkud nerozhodně.

Eva-Lotta stála za vrátky a na tváři měla úsměv, kterému Anders říkal nepříčetný.

„Ahoj,...