Clavell James - Šogun.pdf - E-books - gorylisko

James Clavell

SHOGUN

Dvěma mořeplavcům,

kapitánům královského námořnictva,

kteří milovali své lodi více než své ženy

- jak se očekávalo.

Poznámka autora

Rád bych poděkoval všem,

živým i mrtvým,

Asiatům i Evropanům, za pomoc,

bez níž bych tento román

nikdy nemohl napsat

lookout mountain,

Kalifornie

Prolog

Vichřice se do něho zahryzla, ucítil její spáry hluboko v útrobách a věděl, že pokud do tří dnů

nepřistanou, budou všichni mrtví. Příliš mrtvých na téhle plavbě, myslil si, jsem hlavní lodivod

mrtvé flotily. Z pěti lodí zbyla jedna - ze sto osmi členů posádky zbývá osmadvacet mužů a z těch je

jen deset schopno chůze, ostatek je na pokraji smrti, a v tom zbytku i náš kapitán. Není jídlo a

dochází voda, ta zbylá troška je kalná a slaná.

Jmenoval se John Blackthorne a byl na palubě sám až na němého Salamona, košovou hlídku,

schoulenou na závětrné straně a zkoumající očima moře před nimi.

Pod náhlým poryvem se loď naklonila a Blackthorne se přidržoval navigátorské stolice, přibité u

kormidelního kola na horní palubě, pokud se koráb zase skřípavě nenarovnal. Pocházel z

Rotterdamu, nazýval se Erasmus, byl to dvěstěšedesátitunový trojstěžník vyzbrojený dvaceti děly,

poslední z první výpravy, kterou Holanďané vyslali do Nového světa s úkolem vyplenit nepřátelské

osady. První holandské koráby, které pronikly labyrintem Magalháesovy úžiny. Čtyři sta devadesát

šest mužů, vesměs dobrovolníků. Samí Nizozemci, až na tři Angličany - dva lodivody a jednoho

důstojníka. Dostali rozkaz: plenit a vypalovat španělské a portugalské državy v Novém světě, získat

trvalé obchodní koncese, objevit v Tichém oceáně nové ostrovy, které by byly vhodné jako základy,

zabrat jejich území pro republiku a do tří let se zase vrátit.

Protestantské Nizozemí válčilo už víc než čtyři desítky let s katolickým Španělskem a vytrvale se

snažilo vymanit z jařma španělské nadvlády. Nicméně právně patřilo dosud Nizozemsko, nazývané

také Dolní země nebo Holandsko, ke španělské říši. Jediným spojencem Holanďanů byla Anglie,

která se před sedmdesáti lety odtrhla od papežského dvora v Římě, přijala protestantské vyznání a

už dobrých dvacet let se rovněž potýkala se Španělskem, posledních deset jako otevřený spojenec

Spojených provincií.

Vítr zesílil a loď se naklonila. Plachty měla svěšené až na bouřkové čnělky. Ale i tak ji příliv a

bouře rychle unášely k černavému obzoru.

Čeká nás další bouřka, řekl si Blackthorne, a další úskalí a další mělčiny. A neznámé moře. Budiž.

Celý život jsem se rval s mořem a vždycky jsem vyhrál. A vždycky vyhraju.

Jsem první anglický lodivod, který proplul Magalháesovou úžinou. Fakt první - a první lodivod,

který kdy brázdil tyhle asijské vody až na pár portugalských nebo španělských parchantů, co si

pořád ještě myslí, že jim patří svět. První Angličan v těchto mořích...

Tolikerý primát. Ba. Ale kolik životů to stálo.

Znovu ochutnal a očichal vítr, ale nebylo v něm stopy po zemi. Zpytoval oceán, ale byl matně šedý

a nerudný. Ani ždibek chaluhy, ani záblesk barvy nesvědčil o nějakém písečném šelfu. Zahlédl špici

dalšího útesu daleko na pravoboku, ale to nic neznamenalo. Už měsíc jim hrozily podobné

výčnělky, ale země se nikdy neukázala. Tenhle oceán je nekonečný, myslil si. Budiž. To patří k

tvému řemeslu: plout na neznámém moři, zmapovat ho a zase se vrátit domů. Kolik dní už jsem

pryč? Rok a jedenáct měsíců a dva dny. Posledně jsme přistáli před sto třiceti třemi dny v Chile na

druhé straně oceánu, který poprvé přeplul Magalháes před osmdesáti lety, oceánu, jemuž se říká

Tichý.

Blackthorne byl vyhládlý a ústa i tělo mu kroutily kurděje. Donutil své oči, aby zkontrolovaly

kompas, a mozek, aby vypočítal přibližnou polohu. Jakmile zanese měření do lodního deníku - do

svého manuálu -, bude se napříště v tomto úseku oceánu pohybovat bezpečně. A když bude v

bezpečí on, bude v bezpečí i loď a potom se jim třeba společně podaří objevit Žaponce anebo

dokonce Zlatou říši kněze Jana, která podle pověsti leží na sever od Kitaje, ať už je ten Kitaj kde

chce.

A se svým podílem pokladů popluju dál na západ domů jako první anglický mořeplavec, který

obeplul svět, a už se víckrát nehnu z domova. Při hlavě mého syna.

Šlehání větru mu nedovolilo snít ani klímat. Usnout teď by bylo čiré bláznovství. Z toho spánku by

ses už nikdy neprobral, pomyslel si, protáhl si ruce, aby ulevil křeči v zádech, a obtočil si plášť

těsněji kolem těla. Viděl, že plachty jsou svinuté a kormidlo pevně přivázané. Hlídka v koši byla

vzhůru. Takže si trpělivě zase sedl a modlil se, aby našli zem.

„Jděte dolů, lodivode. Přeberu vaši hlídku, když dovolíte.“

Třetí důstojník Hendrik Specz se protahoval vzhůru, tvář šedou únavou, oči zapadlé, pleť skvrnitou

a promodralou. Těžce se opíral o kompasnici, aby neupadl, a škytl. „Kriste Pane, zatracený den, kdy

jsem odjel z Holandska.“

„Kde je první důstojník, Hendriku?“

„V kajutě. Není s to vstát ze své scheit voll palandy. A taky nevstane - aspoň ne před Soudným

dnem.“

„A co kapitán?“

„Fňuká po jídle a vodě,“ uplivl si Hendrik. „Řek sem mu, že mu upeču na rožni kapounka a přinesu

mu ho na stříbrným tácu, s lahvinkou pálenky, aby ho spláchl. Scheit-huis! Goot!“

„Drž hubu!“

„Rozkaz, lodivode. Ale je to cvok a my kvůli němu natáhneme bačkory.“ Mladík škytl a vyplivl

zakrvavený hlen. „Kriste Pane, buď mi milostiv!“

„Běž dolů. Vrať se za svítání!“

Hendrik sykaje bolestí usedl do druhé stolice. „Dole to smrdí smrtí. Přeberu hlídku, když dovolíte.

Jaký je kurs?“

„Kamkoli nás vítr ponese.“

„Kde je to slíbené přistáni? Kde jsou ti Žaponci - kdepak jsou, ptám se?“

„Vpředu.“

„Pořád vpřed! Gottimhimmel, nikdo nám nepřikázal plout do neznáma. Teď už bychom mohli být

dávno doma v teple, sytí, a ne honit se za ohněm svatého Eliáše.“

„Běž dolů, nebo drž hubu.“

Ponuře odvrátil Hendrik pohled od vysokého vousáče. Kdepak to jsme? byl by se rád zeptal. Proč

se nesmím podívat do tajného manuálu? Ale věděl, že takové otázky se nesluší klást lodivodovi, a

hlavně ne tomuhle. Ale stejně, myslel si, škoda, že nejsem tak silný a zdravý, jako když jsem

odjížděl z Holandska. To bych nečekal. Hned bych ti dal pěstí do těch tvých šedomodrých očí a

vykopal ti z ksichtu ten nesnesitelný poloúsměv a poslal tě ke všem čertům, kam patříš. Potom bych

se stal já kapitánem i lodivodem a lodi by velel Nizozemec a žádný cizák, a tajemství by byla v

bezpečných rukou. Poněvadž to nepotrvá dlouho a my s vámi Angličany povedeme válku. Chceme

to, co vy: ovládnout moře, kontrolovat všechny lodní dráhy, opanovat Nový svět a Španělsku

zakroutit krkem.

„Třeba žádný Žaponsko není,“ zahuhlal Hendrik najednou. „Je to gottbewonden zkazka.“

„Ale je. Mezi třiceti stupni severní šířky. Ale drž hubu, nebo jdi dolů.“

„Dole je smrt, lodivode,“ zahuhlal Hendrik a s očima zahleděnýma dopředu se nechal unášet.

Blackthorne se pohnul ve své stolici, dnes ho tělo bolelo víc než jindy. Máš štěstí, myslel si, víc

štěstí než většina ostatních. Jsi šťastnější než Hendrik. Ne šťastnější, ale opatrnější. Šetřil jsi svým

ovocem, kdežto druzí svůj díl bezstarostně snědli. Ačkoli jsi je varoval. Proto jsou teď tvoje kurděje

ještě snesitelné, kďežto ostatní ustavičně krvácejí, trpí průjmem, oči mají zanícené a krvavé, zuby

jim vypadaly anebo se viklají. Jak to, že se lidi jaktěživ nepoučí?

Věděl, že se ho všichni bojí, včetně kapitána, a že většina ho nenávidí. Ale to bylo normální, neboť

na moři poroučí lodivod, lodivod stanoví kurs a řídí loď, on ji vede z přístavu do přístavu.

Každá plavba je nebezpečná, poněvadž ty skrovné navigační mapy. co mám, jsou tak neurčité, že

jsou k ničemu. Zeměpisnou délku prostě nikdo nedokáže určit.

„Když přijdeš na to, jak určit zeměpisnou délku, staneš se nejbohatším mužem na světě,“ řekl jeho

starý učitel Alban Caradoc. „Královna, Bůh jí žehnej, ti dá deset tisíc liber a vévodství, když tu

hádanku rozřešíš. A ti zasraní Portugalci ti dají víc - galeonu plnou zlata. A španělští zkurvysyni ti

jich dají dvacet! Jakmile ztratíš zemi z dohledu, jsi vždycky ztracen, chlapče.“ Caradoc se odmlčel a

potřásl hlavou jako obyčejně. „Jsi ztracen, chlapče, ledaže by...“

„Ledaže bych měl manuál!“ vykřikl Blackthorne šťastně s jistotou, že umí svou lekci správně. Bylo

mu tenkrát třináct a už rok byl v učení u Albana Caradoca, lodivoda a loďaře, který mu nahradil

ztraceného otce, mistra, který ho nikdy nebil, ale zasvětil jeho i ostatní učedníky do tajů stavění lodí

a mořeplavby.

Manuál byla knížečka s podrobným zápisem o plavbě lodivoda, „který už tam byl“. Obsahoval

záznamy kursu magnetické střelky mezi přístavy a mysy, průplavy a předhořími. Uváděl hloubku a

barvu vody a povahu mořského dna. Popisoval, „jak jsme se tam dostali a jak jsme se dostali

zpátky“; kolik dní trvá určitý úsek, jak vypadá vítr, kdy vane a odkud, jaké proudy očekávat a

odkud, kdy je doba bouří a kdy doba příznivého větru, kde opravovat loď a kde brát vodu, kde jsou

přátelé a kde nepřátelé, mělčiny, útesy, přílivy, přístavy; zkrátka všechno potřebné pro bezpečnou

cestu.

Angličani, Holanďani a Francouzi měli plavební příručky pro své vody, ale vody v ostatním zbytku

světa obepluli pouze portugalští a španělští kapitáni a obě tyto země považovaly jejich navigační

záznamy za tajné. Manuály, které odhalovaly cestu do Nového světa anebo prozrazovaly, jak

proniknout labyrintem Magalháesovy úžiny nebo kolem mysu Dobré naděje - což byly vesměs

portugalské objevy - a tudíž, jak se dostat do Asie, střežili Portugalci a Španělé jako oko v hlavě a

jejich nepřátelé Nizozemci a Angličané po nich pásli jako po nejvzácnější kořisti.

Jenže takový manuál byl dobrý jen tak, jak dobrý byl lodivod, který ho napsal, písař, který ho opsal,

či tiskař, který ho vytiskl (vzácný případ), anebo literát, který ho přeložil. Taková plavební příručka

tudíž mohla být chybná. Dokonce záměrně chybná. To lodivod nikdy nemohl vědět jistě, pokud ji

nevyzkoušel. Aspoň jednou.

Na moři byl lodivod vůdcem, jediným rozhodčím o osudu lodi a posádky. Jen on velel z horní

paluby.

To je silné víno, řekl si Blackthorne. A kdo ho jednou okusil, víckrát nezapomene, pořád po něm

baží a pořád ho potřebuje. To je jedna z věcí, které člověka udržují při životě, když druzí umírají.

Vstal a ulevil si do odtokové drážky. Potom se dosypal písek v hodinách u kompasnice; otočil

sklenky a zazvonil na lodní zvon.

„Neusneš. Hendriku?“

„Ne, ne, aspoň doufám.“

„Pošlu někoho vystřídat hlídku v koši. Dohlídni, aby stál ve větru, a ne v závětří. To ho udrží při

smyslech a v bdělém stavu.“ Na okamžik zauvažoval, jestli nemá na noc loď otočit a přilehnout k

větru, ale zavrhl to; sešel po kajutních schůdcích a otevřel dveře společné kajuty. Kabina se táhla

přes celou šířku lodi a vešly se do ní palandy a sítě pro sto dvacet mužů. Zaplavilo ho teplo a on je

vděčně přijal a nevšímal si nikdy neutuchajícího smradu kalové vody z podpalubí pod nimi. Z

dvacítky mužů na pryčnách se žádný nepohnul.

„Běž nahoru, Maetsukkere,“ řekl holandsky, společnou řečí nizozemských provincií, ovládal ji

perfektně, stejně jako portugalštinu, španělštinu a latinu.

„Jsem polomrtvý,“ řekl mužík ostrých rysů a zavrtal se hlouběji do pelechu. „Je mi zle. Přišel jsem

o všechny zuby, podívejte se. Pomoz Pánbůh, všichni zajdeme. Nebýt vás, byli bychom teď už

dávno doma v bezpečí. Jsem kupec. Nejsem námořník. Nepatřím k posádce... Vezměte si někoho

jiného. Třeba Johanna...“ Zaječel, když ho Blackthorne vytrhl z palandy a mrštil jím ke dveřím. Na

ústech se mu objevila krev a dech se v něm zatajil. Surový kopanec do boku ho přivedl k vědomí.

„Vylezeš do koše a budeš tam stát, dokud nepadneš, anebo dokud nepřistaneme.“

Muž otevřel dveře a v děsu prchl.

Blackthorne se zahleděl na ostatní. Zírali na něho. „Jak je ti, Johanne?“

„Docela dobře, lodivode. Snad to přežiju.“

Johann Vinck, hlavní střelmistr a bocman, byl ve svých třiačtyřiceti nejstarší muž na palubě. Byl

Clavell James - Šogun.pdf

Plik z chomika:

Inne pliki z tego folderu:

Inne foldery tego chomika: