Kurt Vonnegut Jr.
„Nazvi mě svým
a budu znovu pokřtěn...“
ROMEO
Věnováno památce
Arthura Stanleye Jeffersona
a Norvella Hardyho,
dvou andělů mého mládí
PROLOG
Tato kniha zachází nejdál, kam se vůbec při psaní autobiografie mohu dostat. Nazval jsem ji „Groteska“, poněvadž je bláznivou, situační poezií - tak jako staré filmové grotesky, zvláště ty s Laurelem a Hardym.
Vypráví o tom, jak se mi jeví život.
Najdete v ní všechny zkoušky mé omezené hbitosti a inteligence. Podstupuju jednu za druhou.
Základním fórem Laurela a Hardyho bylo podle mého to, že se každou zkouškou pokoušeli projít, jak nejlíp uměli.
Nikdy nepřestali důvěřivě smlouvat s osudem, a právě proto byli tak strašně pomilováníhodní a směšní.
* * *
V jejich filmech bylo velmi málo lásky. Často se v nich vyskytovala manželská situační poezie, ale to bylo něco docela jiného. Byla to zas jen další zkouška - zkouška s mnoha komickými možnostmi, pokud ji všichni zúčastnění podstoupili se vší poctivostí.
O lásku nikdy nešlo. A snad právě proto, že jsem byl ve svém dětství za velké hospodářské krize Laurelem a Hardym nadosmrti opojen a instruován, je pro mne zcela přirozené hovořit o životě, aniž bych se vůbec zmínil o lásce.
Nepřipadá mi důležitá.
Co mi připadá důležité? Důvěřivé smlouvání s osudem.
Mám jisté zkušenosti s láskou, nebo si to aspoň myslím, ačkoli moje největší lásky by se klidně daly popsat jako „obyčejná slušnost“. Krátce, nebo i hrozně dlouho, jsem s někým dobře zacházel a dotyčná osoba na oplátku zacházela dobře se mnou. Láska s tím nemusela mít nic společného.
Kromě toho: nedovedu rozlišovat mezi láskou, kterou chovám k lidem, a láskou, kterou chovám k psům.
Když jsem byl malý kluk a nedíval jsem se zrovna na komiky v biografu nebo neposlouchal komiky v rádiu, trávil jsem dlouhé hodiny válením po kobercích s našimi nekriticky přítulnými psy.
Pořád tomu věnuju spoustu času. Psů se zmocní únava, zmatek a stud mnohem dřív než mě. Já bych to vydržel donekonečna.
Haj hou.
Jednou, bylo to o jeho jednadvacátých narozeninách, mi jeden z mých tří adoptivních synů, který se právě chystal s Mírovými sbory do amazonského Dešťového pralesa, zničehonic řekl: „Víš - nikdy jsi mě neobejmul.“
Tak jsem ho obejmul. Objali jsme se navzájem. Bylo to moc příjemné. Bylo to, jako válet se na koberci s velkým dánským chrtem, kterého jsme kdysi měli.
Láska je tam, kde ji nacházíte. Myslím, že je hloupost ji hledat, a myslím, že může být často i jedovatá.
Přál bych si, aby lidé, kteří jsou v konvenčním slova smyslu do sebe zamilovaní, dokázali jeden druhému, když se spolu rvou, říct: „Prosím tě - trochu míň lásky a trochu víc obyčejné slušnosti.“
Svoji nejdelší zkušenost s obyčejnou slušností mám určitě s mým starším bratrem, mým jediným bratrem Bernardem, který je atmosférickým vědcem na Newyorské státní univerzitě v Albany.
Je vdovec a vychovává docela sám dva malé syny. Dělá to dobře. Vedle toho má ještě tři dospělé syny.
Narodili jsme se obdařeni velice odlišným druhem mysli. Bernard by nikdy nemohl být spisovatelem. Já bych nikdy nemohl být vědcem. A protože si pomocí svých myslí vyděláváme na živobytí, máme sklon uvažovat o nich jako o technických hračkách - oddělených od našeho vědomí, od našeho ústředního já.
Obejmuli jsme se všehovšudy snad jen třikrát nebo čtyřikrát - nejspíš o narozeninách, a vždycky strašně neohrabaně. Ve chvílích zármutku jsme se neobjali nikdy.
V každém případě si však mysli, kterými jsme obdařeni, libují ve stejném druhu vtipů - v humoru Marka Twaina, v humoru Laurela a Hardyho.
Máme v nich i stejný binec.
Tohle je třeba anekdota o mém bratrovi, která by se s drobnými úpravami mohla pravdivě vyprávět i o mně:
Bernard pracoval nějaký čas ve výzkumné laboratoři společnosti General Electric v Schenectady ve státě New York, kde také objevil, že jodid stříbrný může z jistých druhů mraků vysrážet sníh nebo déšť. V laboratoři měl ovšem senzační nepořádek a nemotorný návštěvník tam mohl zemřít na tisíc způsobů, podle toho, kde by zrovna škobrtnul.
Společnost měla bezpečnostního referenta, který málem padl do mdlob, když tuhle džungli lapáků, tenat a nášlapných pastí uviděl. Strašně bratra seřval.
Můj bratr si poklepal prsty na čelo a řekl mu tohle: „Jestli si myslíte, že mám v laboratoři bordel, měl byste vidět, jak to vypadá tady.“
A tak dále.
Řekl jsem jednou bratrovi, že vždycky, když v domě něco opravuju, poztrácím nářadí dřív, než stačím práci dodělat.
„To máš kliku,“ řekl. „Já vždycky ztratím to, na čem pracuju.“
Zasmáli jsme se. A A A
Ale díky těmhle myslím, jimiž jsme byli obdařeni při narození, a navzdory jejich nepořádnosti, patříme s Bernardem k oněm uměle rozšířeným rodinám, které nám umožňují hlásit se k příbuzným po celém světě.
Bernard je bratrem všech vědců pod sluncem. Já jsem bratrem všech spisovatelů pod sluncem.
Je to pro nás oba zábavné a utěšlivé vědomí. Je to příjemné.
Je to taky štěstí, protože lidské bytosti potřebují všechny příbuzné, co jich mohou mít - jako možné poskytovatele či příjemce nikoli snad nezbytně lásky, ale obyčejné slušnosti.
Když jsme byli ještě děti a žili v Indianapolisu ve státě Indiana, zdálo se, že tam budeme mít rozšířenou rodinu skutečných příbuzných jednou provždy. Vyrostli tam přece naši rodiče a prarodiče a spousta jejich potomků, bratranců a sestřenic, strýčků a tetiček. Ano, a jejich příbuzní byli samí vzdělaní, jemní a úspěšní lidé, mluvící ušlechtilou němčinou a angličtinou.
Mimochodem, byli to samí náboženští skeptici.
V mládí dokázali brousit celým širým světem a často zažili báječná dobrodružství. Ale dříve či později bylo každému z nich dáno na vědomí, že je na čase, aby se vrátil domů do Indianapolisu a usadil se. Bez výjimky uposlechli - protože tam měli tolik příbuzných.
Čekala tam samosebou i dobrá dědictví - solidní obchodní podniky, útulné příbytky a věrné služebnictvo, vzrůstající hory porcelánu, křišťálu a stříbra, reputace čestného jednání, chaty na jezeře Maxinkuckee, na jehož východním břehu vlastnila kdysi moje rodina vesničku letních domků.
Ale potěšení, jež v sobě rodina nacházela, navždy podle mého zmrzačila náhlá americká nenávist ke všemu německému, která se odkryla ve své nahotě, když tato země vstoupila do první světové války, pět let předtím, co jsem se narodil.
Děti v naší rodině se přestaly učit německy. Přestaly být povzbuzovány v obdivu k německé hudbě, literatuře, výtvarnému umění nebo vědě. Můj bratr, sestra a já jsme byli vychováváni, jako by Německo bylo stejně cizí zemí jako Paraguay.
Byli jsme připraveni o Evropu. Věděli jsme o ní jen to, co nás naučili ve škole.
Velice rychle jsme ztratili tisíce let - a potom desítky tisíc amerických dolarů a letní domky, a tak dále.
A naše rodina se stala mnohem nezajímavější, zvláště pro sebe.
Takže - po hospodářské krizi a druhé světové válce - bylo pro mého bratra, pro sestru a pro mne docela snadné vytratit se z Indianapolisu.
A ze všech příbuzných, které jsme tam za sebou nechali, ani jeden nepřišel na důvod, proč bychom se měli opět vrátit domů.
Nepatřili jsme už nikam. Stali jsme se zaměnitelnými součástkami amerického stroje.
Ano, a Indianapolis, který míval svoji svéráznou anglickou výslovnost, svoje vtipy, legendy a básníky, svoje darebáky a výstavní síně pro svoje umělce, se také stal zaměnitelnou součástkou amerického stroje.
Stal se městem jako každé jiné, městem, kde žijí automobily, městem; které má symfonický orchestr a tak. A taky závodní okruh.
Stále se tam ovšem s bratrem vracíme na pohřby. Loni v červenci jsme se tam vrátili na pohřeb našeho strýčka Alexe Vonneguta, mladšího bratra našeho nebožtíka otce - takřka posledního z našich starosvětských příbuzných, rodilých Američanů a vlastenců, kteří se nebáli Boha a kteří ještě měli evropské duše.
Dožil se osmdesáti sedmi let. Byl bezdětný. Byl absolventem Harvardovy univerzity. Byl pojišťovacím agentem v penzi. Byl spoluzakladatelem indianapoliské lóže Anonymních alkoholiků.
V jeho nekrologu v Indianapoliské hvězdě stálo, že on sám alkoholikem nikdy nebyl.
Myslím, že toto popření bylo alespoň zčásti poplatno prudérii byvších časů. Vím, že pil, i když jeho práci alkohol nikdy vážně neohrozil a v opilosti strýček nikdy nevyváděl. A pak zničehonic úplně pít přestal. A určitě se musel na schůzích Anonymních alkoholiků představovat jako všichni členové plným jménem - po němž následovalo statečné přiznání: „Jsem alkoholik.“
Ano, a to noblesní popření v novinách, že strýček alkoholu nikdy nepodlehl, mělo staromódní cíl uchránit znamení hanby nás ostatní, kdo jsme s ním sdíleli jeho příjmení.
Jenom s obtížemi bychom mohli uzavřít dobrá indianapoliská manželství nebo získat dobrá indianapoliská místa, kdyby se vědělo, že mezi našimi příbuznými byli v minulosti opilci anebo takoví lidé jako moje matka a můj syn, kteří se, třebas jen dočasně, pomátli na rozumu.
Tajilo se dokonce i to, že moje babička z otcovy strany umřela na rakovinu.
Považte.
Jsem přesvědčený, že když strýček Alex, ateista, stanul po smrti před svatým Petrem u nebeské brány, určitě se tam představil takhle:
„Jmenuji se Alex Vonnegut. Jsem alkoholik.“
Budiž mu to ke cti.
Troufám si také hádat, že pod křídla Anonymních alkoholiků ho přivedla rovným dílem osamělost jako hrůza z otravy alkoholem. Jak jeho příbuzní umírali nebo se vytráceli do světa nebo se prostě stávali zaměnitelnými součástkami amerického stroje, rozhlížel se po nových bratrech a sestrách, synovcích a neteřích, strýcích a tetičkách, a tak dále, aby je nakonec našel u Anonymních alkoholiků.
Když jsem byl ještě malý kluk, doporučoval mi, co mám číst, a pak se přesvědčoval, zda jsem to opravdu přečetl.
Rád mě vodil po návštěvách příbuzných, o kterých jsem jakživ netušil, že je vůbec mám. Jednou mi vyprávěl, jak byl za první světové války americkým špiónem v Baltimoru a navazoval tam známosti s Američany německého původu. Měl za úkol pátrat po nepřátelských agentech. Nic nevypátral, protože tam nebylo co vypátrat.
Vyprávěl mi taky, jak byl krátce vyšetřovatelem úplatků v New Yorku - než mu rodiče vzkázali, že je na čase, aby se vrátil domů a usadil se. Odhalil skandál, který se týkal obrovských nákladů na udržování Grantovy hrobky, jež nijak zvlášť udržovat nepotřebovala.
Obdržel jsem zprávu o jeho smrti bílým knoflíkovým telefonem v mém domě, ležícím v oné části Manhattanu známé jako Želví záliv. Kousek dál stál filodendron.
Pořád mi není jasno, jak sem se sem dostal. Žádné želvy tady nejsou. Záliv taky ne.
Možná že já jsem želva, schopna žít prostě všude, nakrátko dokonce pod vodou, a nosím svůj dům na zádech.
Zavolal jsem tedy svému bratrovi do Albany. Měl zrovna před šedesátinami. Mně bylo dvaapadesát.
Rozhodně jsme nebyli žádní holobrádci.
Ale Bernard hrál stále roli staršího bratra. Byl to on, kdo nám zajistil místa v letadle společnosti Trans World Airlines, naše auto na indianapoliském letišti a dvoulůžkový pokoj s manželskou postelí v hotelu Ramada Inn.
Samotný pohřeb, stejně jako pohřby našich rodičů a mnoha dalších blízkých příbuzných, byl právě tak zoufale světský, právě tak pustý všech představ o Bohu, o posmrtném životě nebo dokonce o Indianapolisu jako náš hotel Ramada Inn.
Připoutali jsme se tedy s bratrem do sedadel tryskového letadla na lince New York - Indianapolis. Seděl jsem u uličky. Bernard zaujal místo u okna, neboť byl atmosférický vědec, neboť mu mraky říkaly mnohem víc než mně.
Oba jsme byli přes sto osmdesát centimetrů vysocí. Stále jsme ještě měli většinu svých vlasů, jež byly hnědé. Měli jsme i stejné kníry - duplikáty kníru našeho nebožtíka otce.
Vypadali jsme neškodně. Byli jsme párek starých milých trumberů.
Mezi námi zelo volné místo, což byla ryze přízračná poezie. Mohlo to být místo pro naši sestru Alici, která se narodila napůl cesty mezi mnou a Bernardem. Neseděla v tom sedadle a neletěla na pohřeb svého milovaného strýčka Alexe, protože umřela na rakovinu mezi cizinci v New Jersey - ve věku jedenačtyřiceti let.
„Doják,“ řekla jednou bratrovi a mně, když jsme hovořili o její blízké smrti. Měla po sobě zanechat čtyři malé kluky, zanechat je dočista bez matky.
„Groteska,“ řekla.
Poslední den života strávila v nemocnici. Doktoři a sestřičky jí řekli, že může kouřit a pít, jak se jí zlíbí, a jíst, na co bude mít chuť.
Přišli jsme za ní s bratrem na návštěvu. Těžko se jí dýchalo. Svého času byla stejně vysoká jako my, což ji vždycky uvádělo do rozpaků, neboť byla žena. Z téhle rozpačitosti se celý život hrbila. Teď měla tělo jako otazník.
Zakašlala. Zasmála se. Udělala několik vtipů, které si už nepamatuju.
Potom nás poslala pryč. „Neotáčejte se,“ řekla.
Tak jsme se neotočili.
Umřela přibližně ve stejnou denní dobu, jako umřel strýček Alex - hodinu nebo dvě po západu slunce.
A statisticky by byla její smrt docela nezajímavá, nebýt jedné podrobnosti, a to téhle: Její zdravý manžel James Carmalt Adams, vydavatel oborového časopisu obchodních nákupčích, který sestavoval v kumbálu na Wall Street, zemřel o dva dny dříve - v „Cesťáckém couráku“, jediném vlaku v dějinách amerických železnic, který se vrhl z otevřeného padacího mostu.
To se opravdu stalo.
Bernard ani já jsme Alici neřekli, co se přihodilo manželovi, který měl po její smrti převzít veškerou starost o děti, ale stejně se to dozvěděla. Nějaká ambulantní pacientka jí dala výtisk newyorských Daily News. Palcový titulek na první stránce patřil střemhlavému skoku vlaku. Ano, a uvnitř byl seznam mrtvých a pohřešovaných.
Poněvadž se Alici nikdy nedostalo jakéhokoli náboženského poučení a poněvadž vedla zcela bezúhonný život, jaktěživa si nevykládala svůj strašný pech jinak než jako pouhou shodu nešťastných náhod ve velmi rušném světě.
Budiž jí to ke cti.
Vyčerpání, ano, a taky vážné finanční starosti ji nakonec přivedly k domněnce, že se jí v životě moc nedařilo.
Ale vzpomeňme si: Laurelovi a Hardymu taky ne.
Můj bratr a já jsme se zatím o její domácnost starali sami. Když umřela, její tři starší synové, kterým bylo mezi osmnácti a čtrnácti lety, uspořádali schůzi, na kterou neměli dospělí přístup. Potom přišli a požádali nás, abychom jim splnili pouze dva požadavky: aby mohli zůstat pohromadě a aby si mohli ponechat svoje dva psy. Nejmladší dítě, které se schůze nezúčastnilo, bylo asi rok staré nemluvně.
Od tohoto dne byli tři nejstarší vychováváni mnou a mou ženou, Jane Cox Vonnegutovou, společně s našimi vlastními třemi dětmi na mysu Tresky. Nemluvně, které s námi krátce žilo také, adoptoval první bratranec jejich otce, který je dnes soudcem v Birminghamu ve státě Alabama.
Budiž.
Tři nejstarší si nechali svoje psy.
Vzpomínám si teď, co se mě jeden z jejích synů, který se jmenuje Kurt, tak jako můj otec a já, zeptal cestou z New Jersey na mys Tresky se dvěma psy na zadním sedadle. Bylo mu asi osm.
Cestovali jsme od jihu k severu, takže podle něho jsme jeli „nahoru“. Byli jsme spolu sami. Jeho bratři odjeli napřed.
„Jsou tam nahoře príma děcka?“ řekl.
„Ano, jsou,“ odpověděl jsem.
Je teď dopravním pilotem.
Všichni jsou teď něčím jiným než dětmi.
Jeden z nich chová kozy na vrcholku hory na Jamaice. Uskutečnil sen naší sestry: žít daleko od šílenství měst a za přátele mít zvířata. Nemá v domě ani telefon, ani elektriku.
Zoufale závisí na dešti. Když nezaprší, je vyřízený.
Oba psi umřeli stářím. Nakonec jsem se s nimi válel po kobercích celé hodiny, až z toho byli úplně vyplivaní.
Ano, a synové naší sestry dnes otevřeně hovoří o děsivém pocitu, který je kdysi často soužíval: v celé své paměti nenacházejí jedinou vzpomínku na matku nebo otce - prostě nikde.
Chovatel koz, který se jmenuje James Carmalt Adams, Jr., si poklepal prsty na čelo a řekl mi tohle: „Není to zrovna muzeum, jaké by mělo být.“
Myslím, že se muzea dětských myslí ve chvílích nejvyšší hrůzy automaticky vyprazdňují - aby děti uchránila věčného žalu.
Ale co se mne týče: byla by katastrofa, kdybych na svou sestru okamžitě zapomněl. Nikdy jsem jí to neřekl, ale právě ona byla osobou, pro kterou jsem vždycky psal. Ona byla tajemstvím jakékoli umělecké jednoty, jíž jsem kdy dosáhl. Ona byla tajemstvím mé techniky. Řekl bych, že každý jen trochu celistvý a harmonický výtvor je dílem umělce či vynálezce, který měl jako publikum na paměti jednu jedinou bytost.
Ano, a byla té dobroty, nebo příroda byla té dobroty, že mi umožnila cítit její přítomnost ještě řadu let po její smrti - abych pro ni mohl psát dál. Ale pak se mi začala vytrácet, snad měla na práci něco důležitějšího jinde.
Buď jak buď, jako publikum mi dočista zmizela někdy v době, kdy umřel strýček Alex.
A tak mi sedadlo v letadle mezi bratrem a mnou připadalo obzvlášť opuštěné. Zaplnil jsem je, jak nejlíp jsem uměl - ranním vydáním The New York Times.
Zatímco jsme s bratrem čekali, až letadlo do Indianapolisu odstartuje, obdaroval mě vtipem Marka Twaina - o jakési opeře, kterou Twain viděl v Itálii. Twain prohlásil, že něco takového neslyšel „...od té doby, co vyhořel sirotčinec“.
Zasmáli jsme se.
*...
sajrinka