základní větné členy – podmět, přísudek
rozvíjející větné členy – přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk
větný člen může být holý (pes štěkal), rozvitý (sousedův pes štěkal) nebo několikanásobný (sousedův, váš i náš pes štěkal)
mluvnicky je nezávislý na jiném členu, shoduje se s přísudkem
vyjadřuje průvodce děje (Chlapec zpívá.), nositele činnosti (Listí se zelená.), vlastnosti (Obraz byl krásný.), stavu (Všichni byli zdraví.), někdy i cíl děje (Kniha byla vydána. Obilí se sklízí.)
je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem v 1. pádě (Slunce hřeje.), přídavným jménem (Sytý hladovému nevěří.), zájmenem (Já tam nepůjdu.), číslovkou (Mnoho lidí nepřišlo.), infinitivem (Pomáhat je lidské.), popř. jiným slovním druhem („Výborně“ se neslo sálem.)
otázka 1. pádu (kdo? co?) + přísudek
podmět nevyjádřený – je zřejmý z tvaru slovesa, z jeho koncovky: je-li v 1. a 2. osobě (Myslím to dobře. Zavři okno. Dosáhneme vytyčeného cíle.), je-li ve 3. osobě a známý ze souvislosti (Pavel byl pokárán. Přišel totiž pozdě.)
podmět všeobecný – blíže neurčený, ale osobní, např. všichni, člověk, lidé, někdo (Říkali to v rozhlase. Kdo se bojí, nesmí do lesa.)
podmět neurčitý – neznámý neživotný původce (Na půdě to zapraskalo.)
zájmenný podmět se užívá při důrazu (Ty tam půjdeš.), při kontrastu (Já bych to neudělal, ale on ano.), při citovém zabarvení (Tak on se tam vyznamenal!), hovorově (Já tam dojdu.), potřebuje-li podmět rozvít (Vy všichni jste stejně lhostejní.)
genitiv záporový (Nebyla tam ani noha. Nebylo tam ani živáčka.)
je nezávislý na jiném větném členu; shoduje se s podmětem (shoda podle přednosti rodu nebo podle smyslu)
vyjadřuje děj (Petr pracuje.), přisuzuje někomu činnost, vlastnost (Petr je mladý.), stav (Petr spí.), změnu stavu (Petr omládl.)
je vyjádřen určitým tvarem slovesným, jménem se sponovým slovesem, jménem beze spony
otázka: co dělá podmět?, co se děje s podmětem apod.
Přísudek slovesný
je vyjádřen určitým tvarem slovesným slovesa plnovýznamového
shoduje se s podmětem v osobě a čísle, případně jmenném rodu (Pavel čte. Děti čtou. Dítě plakalo.)
Přísudek slovesně jmenný
je vyjádřen určitým slovesným tvarem slovesa neplnovýznamového + výraz jmenné povahy = přísudek složený, a to:
se sponovým slovesem, např. být, bývat, stát se, stávat se (Velryba je savec. Býval hercem v ochotnickém divadle. Zahrada je krásná. Zahrada nebude větší. Zahrada by nebyla krásná. Eva byla šťastná. Jeho pohled se stával nejistým. Šaty jsou mi dobře. Loupit není koupit.)
s modálním slovesem (Mohl dosáhnout lepšího prospěchu. Otec se musel vrátit. Studenti chtějí jít na výstavu.)
s fázovým slovesem (Začal se učit němčinu. Nepřestal pracovat. Voda přestala téct.)
s kategoriálním slovesem, např. dát (příkaz), vést (jednání), činit (příkoří), uzavřít (mír), složit (slib), mít (pocit)
Přísudek neslovesný
věta se dělí na část podmětovou a přísudkovou a neobsahuje určité sloveso, např. přísloví, rčení (Sliby chyby.), oznámení, telegramy, nadpisy, tituly (Otec nemocen. Šatna naproti. Vzduch zdarma. Kniha – přítel člověka.), citoslovce jako přísudek (Myš šup do díry.), výrazy s to, tento, netento, utento (Já ti jednu to! Taková práce člověka utento.), substantivum pokleslé v příslovce (Hrůza pomyslit.)
závisí na podstatném jménu (nová kniha, město Praha, škola hrou, cesta lesem, památky ze středověku, pomoc trpícím, beseda o knize), blíže ho určuje
je vyjádřen přídavným jménem (zimní krásy), zájmenem (naše země), číslovkou (tři žáci, třetí poschodí), podstatným jménem v pádě prostném (krásy hor), předložkovém (lyžaři z Prahy), infinitivem (touha vyniknout), příslovcem (místo nahoře)
otázka jaký? který? čí?
shodný: shoduje se se substantivem v rodě, čísle, pádě (skloňuje se sním); stojí většinou před substantivem (mladý člověk), někdy za ním (prvosenka jarní); je vyjádřen většinou adjektivem, zájmenem, číslovkou (červené jablko, to jablko, tři jablka)
neshodný: při skloňování substantiva zůstává v témž tvaru; stojí zpravidla za podstatným jménem (cesta lesem); nejčastěji je vyjádřen substantivem (kamarád z Prahy, napsání dopisu)
podle počtu: holý (červené knihy), rozvitý (rychle se měnící počasí), několikanásobný (červené, žluté a oranžové květy), postupně rozvíjející (nejznámější současný český básník)
podle významového vztahu k řídícímu substantivu: volný – odděluje se čárkou, nebo pomlčkami (Zahrada, obehnaná drátěným plotem, byla vzorně upravená. Jaroslav Seifert – nositel Nobelovy ceny – věnoval mnoho básní Praze.), těsný – neodděluje se čárkou (Žáci přihlášení do soutěže se shromáždili v sále.)
nominativ jmenovací – přívlastek zužující nebo zpřesňující význam řídícího substantiva, je nesklonný, je jím substantivum (kino Varšava, hotel Praha, kniha Babička, JUDr. Jan Novotný, CSc., slovo les)
elipsa – slova jeden, každý, všechen apod. zastupují vypuštěné substantivum (jeden z chlapců ´ jeden chlapec z ostatních chlapců)
genitiv celkový – stojí u substantiva (sklenice vody), zájmena a číslovky (něco nového, pět knih), příslovce (plno knih, nesčetně případů)
substantivum s jako (kuchyňka jako dlaň)
závisí na slovese nebo na přídavném jménu (číst knihu, schopný všeho, zvědavý na výsledek)
je vyjádřen nejčastěji podstatným jménem (hodit míčem, těšit se na prázdniny), zájmenem (poslechnout ji), infinitivem (dovedou hospodařit, naučil se mluvit)
je vyjádřen 2. pádem (dodat si odvahy, upít piva, nevědět si rady, nemít ani kapičky, nemít přátel, všímat si člověka, vzdát se naděje), 3. pádem (přál lidem, důvěřoval synovi, nabídl chlapci pomoc, to jsem se ti nasmála, to vám byla hrůza), 4. pádem (orat pole, kácet stromy), 6. pádem a 7. pádem (hodit míčem)
zvratné se je předmětem tam, kde má vlastní zvratný význam (oblíkám se, poznávali se)
závisí na slovese (vrátit se zpět), přídavném jménu (uskutečněný podle přání) nebo příslovci (velmi dobře)
je nejčastěji vyjádřeno příslovcem (číst rychle), podstatným jménem v pádě prostém (trvat týden), předložkovém (uklízet ob týden) nebo infinitivem (odjet se léčit)
místa: kde? odkud? kudy? kam? (pracovat v kanceláři, přijet z dovolené, projíždět městem, jít podél řeky, cestovat do ciziny)
času: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často? (přijet ráno, pracovat do rána, pracovat do večera, pracovat celý den, pracovat denně)
způsobu: kolik? jakou měrou? do jaké míry? jak? čím? (číst s citem, chovat se jako šílený, zpívá jako slavík, hrát k neposlouchání, jíst málo, přibýt dvě kila, křičí jako pavián, rychlejší než on, pracovat do úpadu, vyrůst o dva centimetry, kreslit tužkou, jezdit autem, platit šekem, lišit se povahou, byl myšlenkami jinde, byl pochválen učitelem, město bylo dobyto nepřáteli, postavit z betonu, oheň bývá z jiskry, rozpadnout se na popel, šel se synem do lesa)
příčiny: proč? z jaké příčiny? za jakým účelem? za jaké podmínky? (nepřišel pro nemoc, naříkal bolestí, jet za zábavou, požádat o radu, spěchal otevřít, při dodržení postupu se to povede, v případě nouze si pomůžeme, při nejlepší vůli nemohu vyhovět, přes nepříznivé počasí odešel do hor)
závisí na podstatném jménu v podmětu nebo předmětu a na slovese v přísudku (Pavel chodil do divadla rád. Děvčata tancovala bosa. Vrátil mi knížku roztrhanou.)
závislost vyjádřena jednak shodou s řídícím substantivem, jednak řízeností danou vazbou slovesa
je vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unaven. Spatřili řidiče zraněného.), substantivem (Jako chlapec jsem hrával fotbal. Vybrali si ho za vedoucího. Zvolili ho předsedou. Dostal to darem.), číslovkou (Petr doběhl do cíle první.), zájmenem (Zůstal stát sám.), infinitivem (Viděl jsem ho utíkat.), přechodníkem (Hledal zápalky chtěje si posvítit na dvoře.)
otázka jak? jaký?
doplněk může být shodný (Přišli žízniví.) a neshodný (Vyučil se zedníkem.)
závisí na plnovýznamovém slovese (Vrátka zůstala otevřená. Dcera odcházela spokojená.)
elipsa – ...
abi77